Růžové puntíky jsou britsko-holandská bandička starých hipíků, která hraje těžko zařaditelný psychedelický styl na pomezí rocku, industrialu a elektroniky. Sestavu kapely tvoří vokalista Edward Ka-Spel zpívající obvykle bos a omotán ležérní šálou, klávesista Phil Knight, nenápadná figura za panely syntezátorů s obligátním drdůlkem vlasů na temeni hlavy, dále Niels Van Hoorn, veliký holohlavý chlapík v ujetém saku střídající dechové nástroje: flétnu, klarinet, saxofon a také jejich kombinace a kytarista Martijn de Kleer, nejmladší člen.
Hudba Teček je zvláštní, nelineární a atmosférická. Něco jí jakoby chybí, nevytváří snadno zapamatovatelné písničky. Místy máte pocit, že posloucháte přednes poezie na pozadí zvukové malby. Rozverné melodie zazní a zase se ztratí v oblaku syntetické kakofonie. Zpěvné a tiché pasáže jsou obklopeny monotónními mantrickými hlučnými sekvencemi. Industriální poloha Teček však není násilná nebo ostrá, spíš je to taková továrna na čokoládu. Tón hlasu Ka-Spela přechází z ironie do pohádkového vyprávění.
Ve středu 28. listopadu jsem s ekvádorkou Natalií vyrazil na koncert. Už jsem se moc těšil. Byl jsem zvědavý, jaké to bude prostředí, jací lidé, jaký zvuk. Trochu jsme se zdrželi ještě v Lovani a taky v Bruselu jsme se prošli přes Grote Markt, věž radnice zářila modrými světýlky vánoční výzdoby a chtěli jsme se kouknout zblízka. Kombinace bohaté zdobnosti brabantské gotiky s milionem moderních modrých diodek může takto ve vyprávění působit trochu kýčovitě, ale byl to magický pohled. Na nekvalitních fotkách z mého telefonu vypadala věž jako nějaká raketa ze Star Treku. Večer měl kouzelnou atmosféru.
Klub Recyclart nebyl od náměstí daleko, jen kousek za slavným čůrajícím panáčkem, ležel pod vlakovou tratí a jak jsem k němu blížil, tak jsem pookříval. Místo mělo takovou tu příjemnou vyžilou atmosféru, bar v civilním stylu a za ním malý sál, v něm asi tak 200 normálně působících lidí. Puntíky už hrály, protože jsme došli celkem pozdě. Trochu jsem se rozkoukával a rozposlouchával, ale ve chvíli, když saxofonista v černostříbrně kostkovaném obleku začal procházet mezi lidmi pod pódiem, troubil na ně a při každém tónu mu z ústí saxofonu zasvítilo jasné světlo, jsem naráz ztratil pojem o čase a prostoru. Trubač se vrátil na pódium a troubil zpoza zpěváka, který se proti světlu ze saxofonu jevil jako šílený vědec sehnutý nad klávesami ovladače zvukového chaosu. Jesus just loves everything.
Hudba na mě zafungovala a spustila nějaké zaprášené obvody v mé hlavě, které regulují stres. Uvědomil jsem si to, co jsem si potřeboval uvědomit. To co jsem nestihl tento rok můžu nechat na příští a místo zbytečného dohánění strávím těch pár týdnů do vánoc uspořádáním dosavadní práce.
Mezi skladbami se ozýval hluboký rytmus vlaků projíždějících nám nad hlavami. „Did you come by train, by any chance?“ ptal se Ka-Spel. Kapela by si zasloužila víc lidí a vřelejší atmosféru, ale belgičani jsou trochu apatičtí.
Koncert bohužel brzy skončil a následovala druhá kapela Catalogue, ale tu jsem neznal a ani se mi jejich avantgardní jazzy-blues vystoupení moc nelíbilo. Radši jsme šli na bar a rozebrali s Natalií Tečky, zajímal mě její názor, protože studuje hudbu a má zároveň i uši pro elektroniku. Shodli jsme se na tom, že je umění Puntíků mírně mimo hranice hudby, je to zvuková atmosféra, která je jakoby neprůbojná kvůli absenci perkusí, spíš ambientní, ale proti ambientu zase moc hlučná. Ale pro mě je spíš výhoda, nějak netrvám na písničkovitosti a na dodržování žánru.
Už se začínám těšit na další koncert The Legendary Pink Dots, rád bych je slyšel zase na Flédě v Brně.