Reklama
 
Blog | Přemysl Maršík

Temná hmota a křesťanské dědictví

Následující text vznikal jako příspěvek do diskuse u článku Romana Vida. Jak si všimnete, do okýnka pro reakci by se nevešel.

Chtěl bych zde předložit čtenářstvu k úvaze, že si prakticky vůbec neuvědomujeme, jak moc jsme kulturně naprogramovaní. Člověk je schopen si o sobě říct několik identifikačních hesel (jsem Čech, ta a ta kniha mě ovlivnila, mám rád hudbu), jenže jaksi pomíjí ty části kódu, které jsou společné, obecné nebo úplně skryté. Tyto kódy já označuji jako temnou hmotu, což je fyzikální metafora. Technické metafory tvoří podstatnou část mého textu, doufám, že vás jimi neodradím od obsahu. Nechci používat pojmy jako nevědomí, kolektivní nevědomí a kolektivní paměť, protože jsou to termíny odlišného výkladového rámce, ve kterém nejsem vzdělaný.

Temná hmota tvoří převážnou část vesmíru, jenže není vidět, není ve hvězdách, které září, a tak, jako ty identifikační znaky, přitahují pozornost. Temnou hmotu však pozorujeme nepřímo, skrz její gravitační působení. Donedávna se o její existenci nevědělo vůbec.

Člověk je zcela určen svým naprogramováním, ovšem zde bude řeč pouze o kódu kulturním, který je získáván a tvořen výchovou, zkušenostmi a sebereflexí (sebe-programováním). Z hlediska výstupu lze do kódování zahrnout i genetický program, protože vlastní hranice mezi reflexy, instinkty a myšlením je neostrá. Ovšem výklad propojení biologického a kulturního kódu z hlediska vstupu je nadmíru složitý, přes onu hranici dochází k vzájemným interakcím. Každá informace musí projít skrze médium organiky a naopak kulturní programovaní se vždy pokouší přerůstat přes organickou vrstvu, ať už pomocí mytologie nebo vědeckého poznání. Podrobnější vhled je však mimo rámec tohoto článku.

Reklama

Záměrně používám pojmy program a kód, protože jde o funkční texty, tedy ne o nějaký nehybný katalog zkušeností. Tento program je tedy v neustálém chodu a procesu sebe-přepisování a optimalizace. Zároveň asi platí, že se podprogramy, které nepoužíváme, rozpadají a mizí. Toto pojetí ovšem nijak nepotlačuje svobodnou vůli, jen upřesňuje, že vůli můžeme uplatnit pouze v rámci daného algoritmu. V každém případě chápejte tento popis jako metaforu, nikoliv exaktní vysvětlení.

V našem kódu jsou části, které nás odlišují od ostatních a tím se manifestují, mluvíme pak hrdě o „své identitě“, máme sklon považovat se za souhrn těchto nejvíce viditelných prvků. Pomíjíme tak vše, co je sdílené a to tak dokonale, že máme pocit, jakoby to neexistovalo. Každý sociologický nebo psychologický průzkum pak musí implicitně s tímto faktem pracovat. Tedy buď měří přímo ty identifikační znaky, nebo musí být konstruovaný tak, aby se za tu manifestovanou vrstvu dostal. V případě výzkumu religiozity pak narážíme, dle mého názoru, na problém, že „religiozita“ je sama manifestaci něčeho. Výsledky nelze snadno zobecňovat a porovnávat například mezi národy, spíš je na místě hlubší fenomenologická analýza.

Temná hmota obsahuje všechno čím jsme i když o tom nevíme. Člověk narozený a vyrůstající v jakémkoliv kulturním okruhu je konstantně vystaven působení externích kulturních kódů, které nesou obsahy a jejich účinek je podprahový. V naší evropské krajině se setkáváme na každém rohu s kříži a kostely, jejichž proporce, vertikály, vytvářejí určitý účinek, spojený s nejzákladnějšími představami o Bohu a Kristu. Co jsme se dozvěděli jako děti, když jsme se ptali co je to za vysoký dům?

Naše literatura, mytologie, je prorostlá s křesťanstvím, nebo s náboženstvím vůbec, a křesťanství samotné funguje jako značka, umožní snazší rozlišení a identifikaci. Náboženství obsahuje mnoho rovin, nejde jen o onu binární proměnnou věřím/nevěřím. Nese sebou systémy hodnot a paradigmata představ o světě. I když se můžeme všemožně vyhýbat „pánbíčkářství“ a okázale nevěřit v Boha, neseme si množství temné hmoty křesťanského dědictví. V této souvislosti můžeme mluvit o vrozeném sklonu k víře, už jen proto, že naše naprogramování, to jak vidíme svět, totiž obsahuje uspořádané systémy otázek, jejichž vyústěním musí být nějaký typ boha, v nějž lze věřit. Jestliže učenci, na jejichž tisícileté práci je založena naše fascinující civilizace, byli věřící, je možné abychom o Bohu alespoň neuvažovali?

Jsme samozřejmě pyšní na svoje individuality a identity, hýčkáme si je a říkáme si, jak jsme jiní a také lepší než ostatní. Myslíme si, že nepotřebujeme křesťanství, že nepotřebujeme Boha, protože jsme sami zodpovědní za svoje rozhodování. Domnívám se, že to je naivní. Už jen to, že takto umíme uvažovat, je kulturně a tedy silně nábožensky podmíněné. Můžeme si myslet, že složité morální otázky můžeme řešit bez ohledu na náboženství, ale přitom není žádný způsob, jak to udělat, když jsou naše etické škály definované desaterem přikázání. Zdá se mi, že v souvislosti s náboženstvím nejsou ony manifestované identifikátory, jako například věřím/nevěřím, úplně signifikantní.

Další věc, která by podle mne měla být vytažena na povrch a uvážena, je zacházení s pojmy víra a náboženství. Jako víru bych označil určitou funkční strukturu v mysli jednotlivce. Víra jako společenský fenomén se definuje obtížně. Náboženství jednotlivce je pak formální rámec pro víru, je to mechanismus, uvádějící víru v praktické použití v životě, a nabaluje na sebe morální a etické systémy. Náboženství jako společenská instituce je pak prodloužením tohoto individuálního náboženství. Hierarchie církví se pak zabývají správou, kontrolou a distribucí těchto memů.

Samotné nastavení jedince však může být složitou interakcí náboženství a víry. Víra může být v konfliktu se zvnějšku přijatým náboženstvím, nebo může být v různé míře integrovaná do psychiky a jako taková působit buď blahodárně, pokud je zavedena dobře, nebo naopak produkovat konflikty, pokud se nějakým způsobem neshoduje s ostatním psychickým vybavením. Víra může být hluboká, nebo vlažná. Podle mě existuje tedy jakýsi další, vnitřní parametr míry integrace.

Věřím, že možnost věřit je principiální funkcí svobodné vůle. Víra je tak dostupná všem a v našem kulturním okruhu je křesťanství jejím tradičním zprostředkovatelem. Měli bychom si k němu vybudovat nový vztah.